Jiří Geršl

Potřebuju být často sám

„Pořád se cítím, jako by mi bylo 16. Nechci ten pocit ztratit, je to pro mě naprosto životně důležitá věc,“ tvrdí o sobě bubeník Kazachstánu Jiří Geršl. A to, co o sobě vypráví, jeho slova potvrzuje. Tenhle samorost hrál psychedelický rock ještě za hluboké totality. Na vojně se snažil vytvořit organizaci, která programově čelila zažitému násilí mezi vojáky. K nelibosti velitelů. Tehdy naprosto bláznivý čin.

Společenský i Samotářský. Člověk, který si chce hlavně uchovat svou vnitřní svobodu. Bubeník, který zásadně necvičí. Seznamte se. 

Jo, firma, pro kterou jsem pracoval, mě vyslala do Kazachstánu vypracovat IT studii pro jeden plynárenský podnik. Domů jsem jezdil jednou za tři týdny, což dost komplikovalo zkoušky kapely... Někoho pak napadlo, že by si skupina mohla teda říkat Kazachstán a už jsme u toho zůstali.

Na naše první koncerty pod tímhle názvem přišlo i pár rodilých Kazachů. Mysleli si, že budeme hrát jejich lidovou hudbu a divili se, že ne. Ale nakonec říkali, že i tak je to dobrý. (smích)

Můžeš o tom Kazachstánu něco povědět? Jaká to byla zkušenost?

Fantastická! Stejně jako je to rozlehlá země, tak má i rozlehlé lidi – způsobem uvažování, otevřeností, spontaneitou. Jsou přátelští, mají vždycky dost času a taky hodně pijí.

Mají úžasný vztah k přírodě. Viděl jsem například, jak v hlavním městě Almaty (to znamená „Otec jablek“) stavěli plot a v cestě jim stál strom. Oni ho neporazili, ale obestavěli!

Je tam strašně moc vojáků, což je pozůstatek ještě z dob Sovětského svazu. Takže třeba ve zlatnictví je stůl a za ním tři chlapi se samopaly hrají karty.

Máš nějaký silný zážitek s tamními lidmi?

Jednou jsem dal jednonohému žebrákovi velkou almužnu. Pak jsem ho viděl, jak si dává tu jednu botu, co měl, čistit pouličním čističem bot. Prostě masakr!

Přejděme teď od Kazachstánu k hudbě. Ringo Starr v jednom pořadu vyprávěl o svých začátcích. A říkal, že v obchodech s hudebními nástroji ho vždycky přitahovaly bubny, a ne kytary jako ostatní kluky.

Dá se říct, že bubeníci jsou nějaký zvláštní druh, že ten nástroj mají prostě v krvi?

Jo, je to dáno náturou, životním stylem. Já jsem už jako dítě do všeho mlátil, třeba do hrnců. Na bicí jsem chodil do hudebky, ale rodiče mě museli odhlásit, protože jsem si hrál, co jsem chtěl a rušil ostatní.

Takže ano, bicí mě vždycky přitahovaly.

Pak tě teda definitivně přitáhly a přišly asi první kapely...

Ty byly snad od čtvrté třídy. Na střední jsem hrál ve skupinách Roleta a Matrace. Z té doby pochází taková hezká historka. Zkoušeli jsme s Roletou ve třídě a pak jsme šli na chodbu na cigáro. A říkali jsme si, jaký to bude nářez, ten koncert zítra. Zchladila nás uklízečka: "Jo hovno, pánové, zemřel Brežněv a je státní smutek." Tak bylo po koncertu.

Když jsme u toho chronologického vývoje, potom tě nejspíš lapla armáda...

Jo, půl roku jsem strávil v Plzni a zbytek v Liptovském Mikuláši. Tady jsem založil organizaci, která měla za cíl přetnout ten nekonečný řetěz násilí a bezpráví starších vojáků na těch mladších. Chovali jsme se k mladším rovně, dělali jsme rajóny, když na nás vyšly. Taky jsme dělali třeba takové věci, že jsme rozdávali čokolády a jiné drobnosti. Tím rozdáváním věcí, na které jsme měli strašnou chuť, jsme krotili jinou chuť – více "mít" a méně "být".

Údajně se v kasárnách tato myšlenka zachovala i po mém odchodu.

Jak na to reagovali velitelé?

Špatně. Ohrožovalo to status quo. Některé kluky dokonce vyslýchali, báli se, že je v tom politický podtext. Nic takového v tom ale nebylo. Šlo jenom o to přežít důstojně tu pakárnu.

Na otázku, co se mi líbí na vojně, se obvykle odpovídalo něco jako "líbí se mi, že můžu bránit svou vlast." A já jsem třeba řekl: "Líbí se mi tento otvírák na konzervy" a vytáhnul jsem ho z kapsy...

Kde jsi hrál po vojně?

Obnovili jsme skupinu Matrace, hráli jsme psychedelic rock. Zkoušeli jsme ve starém Atlantiku, kam jsme si v zimě tahali kromě nástrojů i tašky s uhlím, protože tam byla strašná kosa. Zatopili jsme si, ujížděli a hráli třeba dlouhé hodiny.

Kytarista i basák pak emigrovali, jeden do Německa, druhý do USA. Další cesta už vedla přes kapelu Rekreator do Kazachstánu.

Co tě na hudbě vlastně přitahuje?

Pozměněné stavy vědomí. Rytmus a jeho bratr Trans. Vyšší komunikace.

Proto se mi taky líbí beat generation, Ginsberg, Corso... Jejich texty jsem se na vojně pokoušel překládat.

Změněné stavy mysli, rebelie na vojně... Člověk by řekl, tohle je ale zvláštní brouk...

Někdy je to přesně naopak a je mi fajn, když jsem sám. Občas tenhle relax potřebuju, jinak mám problém. Občas potřebuju obrátit své rytmy naopak, to pak ve dne spím a v noci jsem aktivní, chodím k řece krmit labutě. Ležím a bubnuju si na břicho. Taky rád rybařím, v tom mě fascinuje ta kombinace napětí a klidu.

Jak jde dohromady hudba a umění vůbec s tvou prací s informačními technologiemi?

Je tam víc souvislostí, než to na první pohled vypadá. Uvnitř programování je skrytá poezie. Do programu můžeš vložit svůj rukopis i humor, stejně jako do hudby.

Mám rád malíře M.C. Eshera, který kreslil optické klamy. Jeho obrazy působí na první pohled matematicky suše. Ale je v nich skrytá krása a vtip.

Tohle je taková obligátní otázka na závěr, ale v povídání s tebou to myslím nebude klišé: Jaký je tvůj sen? Máš nějaký plán, který bys chtěl uskutečnit?

Můj sen zůstává stejný už od dětství. Zůstat nezralým dítětem, udržet tu kontinuitu. Jako malý jsem si psal lístečky, třeba jak vidím slunce, a schovával jsem to pod parkety. Byly to takové záchranné značky, abych si uchoval svůj pohled na svět, svůj stav. Kdybych se někdy ztratil - lístek by pomohl najít cestu zpět...

Asi se mi to povedlo, protože stále mám pocit, že je mi tak 16, 17. Lidi, kteří se mnou žijí, to ale asi nemají lehké. Bráním své hřiště. Musím. To je totiž materiál, který mě drží pohromadě.

Rozhovor vedl a zpracoval Jan Goj