Jiří Němeček

Najít ten dokonalý tón…

Z celé osobnosti trumpetisty Jiřího Němečka jako by sálala poněkud nervní energie. Snad v něm vzniká z napětí mezi pesimizmem, který je mu podle jeho slov vlastní, a touhou po dokonalosti, o jejíž existenci zákonitě pochybuje. Kde ji hledá? V hudbě, ale taky třeba v dobrém víně, které si rád vybírá.

Taky jeho profese programátora v sobě nese oba póly – preciznost, kam nepatří nic zbytečného, a současně nekonečné řešení všemožných problémů a nedostatků.

Jirko, co podle tebe může trubka přinést art rockové hudbě, jakou hraje Kazachstán?

Tón krásné barvy, který dokresluje atmosféru. To je na trubce to jedinečné. Třeba takový Miles Davis byl výtečný improvizátor, ale nebyl to nijak zázračný trumpetista. Když ho člověk pořádně poslouchá, tak často slyší tóny s prominutím jak z prdele. Vzpomínám si, jak můj učitel Tesařík jednou vzal do ruky úplně příšerný nástroj a za chvíli byl schopný dostat z něho překrásný tón. To je umění hry na trubku.

Trubka není zrovna nástroj, na který chtějí kluci obvykle hrát. Jak jsi k němu přišel?

Na trubku hrál můj brácha a já teda začal taky. Zatímco mně to zůstalo, brácha dneska hlavně zpívá. Osm let jsem chodil na „zušku“, pak jsem se učil soukromě u Jiřího Tesaříka, který je pedagogem na Janáčkově konzervatoři.

Zůstaňme ještě chvíli u trubky, řekl bych, že o tomhle nástroji se dneska obecně málo mluví. Čím je trubka specifická?

Každý typ nástroje se liší kus od kusu a je třeba pečlivě vybírat, než najdete ten „svůj“ nástroj, to je známá věc. Ale u žesťů to myslím platí zvlášť, možná proto, že nátrubku se dotýkáte téměř intimně rty. Já jsem si svůj nástroj našel v jednom pražském obchodě, kde jsem mohl zkusit několik kusů, než jsem objevil ten pravý. Později jsem si tam vybral také nátrubek, který, ačkoliv to někoho překvapí, má na barvu tónu zásadní vliv.

Hru na trubku taky citelně ovlivňuje aktuální kondice. Když se špatně vyspím, jde to někdy opravdu těžko. Rty pořádně nevibrují, a tak je obtížné tón vůbec vyloudit, natož aby zněl slušně. Navíc se na pódiu necítím moc dobře, jsem trémista. Obvykle to řeším dvěmi třemi pivky, pak se mi hraje líp.

Mohl bys jmenovat některé trumpetisty, třeba i soudobé, kteří stojí za poslech?

Třeba Němec Ludwig Guttler nebo Francouz Maurice André. Když je srovnáš, tak je zřejmý úplně jiný styl – německá preciznost na jedné a živelnost Francouze na druhé straně. Jmenoval bych taky jednu ženu, což je mezi trumpetisty spíše výjimka. Je to Britka Alison Balsom.

Určitě neposloucháš jenom skladby pro trubku. Jakou hudbu máš ještě rád?

Fascinuje mě duchovní hudba. Kromě Bacha například Dvořákovo Requiem a Stabat Mater, jsou to emotivně silná díla. Stabat Mater Dvořák napsal po tom, co mu umřela dcera, a je to z toho cítit.

Pocházíš z České Třebové. Jak se cítíš v Ostravě?

Upřímně řečeno, tohle město mi k srdci moc nepřirostlo. Studoval jsem „matfyz“ v Praze, byl jsem tam rok a půl. Mám tam několik kamarádů a dodnes se do toho města rád vracím. Kluci z kapely to nesnáší, že jako ten pragocentrismus a tak, ale já bych neměl problém v Praze bydlet.

Co se týče České Třebové, je to hezké město s románskou rotundou, ale nemůžu říct, že bych k tomuto místu měl nějaký vřelý vztah.

Povoláním jsi odborník na počítače, programování, prostě „ajťák“. Už jsem se na to ptal Alana, který má stejnou diagnózu (to byl vtip): Jak jde tohle zaměstnání dohromady s hudbou?

Já bych řekl, že tam žádný rozpor není. V hudbě – stejně jako v programování – je třeba analyticky myslet, takže určitě není náhoda, že spousta lidí s tímhle zaměstnáním jsou muzikanti.

Já pracuju z domu na živnosťák, pro různé firmy vymýšlím například programy, které prohledávají internet a hledají určitá slova. Je to tvůrčí práce a baví mě.

V jedné věci na mě ale možná má negativní vliv, a to na můj pesimizmus. Jsem člověk, který vždycky ve všem hledá černé scénáře, a tenhle rys určitě umocňuje moje práce, ve které pořád řešíte nějaké problémy a kde každou chvíli hrozí, že se něco pokazí.

Co děláš, když zrovna nepracuješ nebo nehraješ?

Třeba vařím. Kromě toho, že jsem pesimista, jsem taky perfekcionista a vyžívám se v dokonalosti, jestli nějaká je… Mám několik nožů japonské výroby, z toho jeden krásný, ručně vyrobený kousek.

Co vařím? Třeba králíka „na svíčkovou“, omáčky. O půlnoci založím vývar a dopoledne to dodělám. Guláš musí deset hodin bublat, pak to má ty správné grády.

Rád si dám taky dobré pivko a víno, vybírám si.

Rozhovor vedl a zpracoval Jan Goj