Petr Dobeš

Basák by měl kapele jistit záda

Basista Kazachstánu Petr Dobeš působí na první pohled skromně až ostýchavě. Chlapík drobné postavy se skoro pořád usmívá a ve svých odpovědích slovy spíše šetří. Z toho, co říká, ale brzy vysvítá, že spíše než s plachostí u něj máme co dělat s klidem a vyrovnaností. Zdá se, že ve svých 40 letech to má v hlavě hodně dobře srovnané a nepotřebuje na sebe nějak upozorňovat. To také, podle jeho slov, souzní s rolí basisty v kapele: nedrat se dopředu a jistit klukům záda. Jistit se ve svém životě musí taky sám – jako čerstvý tatínek živící se výškovými pracemi.

Petře, hraješ na basovou kytaru. Jak ses dostal k tomuto nástroji?

To je celkem dlouhá historie, vzal bych to od začátku. Na kytaru hraju více než dvacet let. Vyrůstal jsem v hudebním prostředí, učil mě třeba Richard Kroczek, hrál jsem s Pepou Streichlem a tak. V kapele Benedikta jsem hrál s vynikajícím basákem Jardou Jankem (např. The Gizd Q, poz. red.) a mimo jiné díky němu mě basová kytara zaujala. Pak jsem potkal svou nynější přítelkyni, která taky hraje na basu.

Holka hrající na basovku, to je celkem neobvyklé.

Celkem jo, ale právě od ní jsem si ten nástroj půjčil a zalíbil se mi. Cvičil jsem asi dva měsíce a Danča zrovna dostala nabídku od Kazachstánu, jestli by s nimi nechtěla hrát. Musela to odmítnout, protože byla těhotná, ale doporučila mě. Jako první skladbu Kazachstánu jsem slyšel Hadí mléko a řekl jsem si: Jo, tohle je dobré. A šel jsem na zkoušku.

A jak dopadly první zkoušky, přece jen jsi na basovku nehrál dlouho…

No, musel jsem s pravdou ven – že na basu hraju teprve dva měsíce. Kluci málem omdleli, ale měli trpělivost a počkali, co se ze mě vyklube. Po dalších dvou měsících mě přijali do kapely.

A čím tě tak zaujala samotná basová kytara, že ses rozhodl hrát právě na ni?

Začal jsem hudbu vidět úplně jinak než před tím. Není to jen melodický, ale taky rytmický nástroj, takže ten úhel pohledu na skladbu je specifický.

Basista stojí na pódiu vždycky vzadu, vedle bubeníka. Nemrzí tě, že je tě celkem málo vidět, že nejsi ten v popředí?

Ani v nejmenším, naopak. Čím jsem starší, tím mám menší chuť drát se dopředu. Raději budu kapelu spolehlivě jistit zezadu. Basová kytara mi umožňuje zažít tenhle pocit.

Na chvilku opustíme hudbu, vím o tobě, že se živíš výškovými pracemi. Můžeš popsat, co tahle práce přesně obnáší a jak ses k tomu dostal?

Při práci většinou visíš na laně, někde na komíně, mostě nebo vodojemu a montuješ antény, natíráš konstrukce nebo střechy a tak podobně. Je to hlavně sezónní práce, takže vydělávat si takhle je celkem obtížné.

Dostal jsem se k tomu přes horolezectví. Mám rád hory, lezu po skalách a jezdím na vodu s partou kamarádů, se kterými i pracuji.

Zajímá tě kromě hudby i jiné umění?

Vyrůstal jsem v kulturním prostředí, které mě k umění od začátku směrovalo. Mám rád i divadlo a téměř všechny formy výtvarného umění. Také moje přítelkyně maluje.

Petře, mluvil jsi o svých hudebních učitelích a inspirátorech, mezi kterými nechybí známá jména, teď zmiňuješ dětství prosycené kulturou. Tak mě napadá – soudě taky podle vizáže – není tvůj otec Pavel Dobeš?

Jo, je, ale nechtěl bych to nějak moc probírat. Nerozhlašuju, kdo je můj táta, myslím, že ani kluci z kapely to nevědí…

Známé jméno totiž může člověku nezaslouženě otevřít nějaké ty dveře, a já si chci prostě všechno vybojovat sám.

Tak jo, nebudu se u tohoto tématu dlouho zastavovat, když nechceš, snad jen jednu otázku: Zahrál sis někdy s tátou?

Jasně, několikrát na různých festivalech. Táta má parťáka, ale někdy zavolal: Co děláš, pojď si zahrát…

Cítil jsem zodpovědnost, abych mu to nezkazil.

Skládáš taky vlastní skladby?

No, skládám, ale jak se říká do šuplíku...

To je škoda, ne?

Víš, já jsem introvert, ty písně jsou osobní zpověď a nechci s tím chodit ven. A roli hraje taky to, že v případě Kazachstánu jsem přišel do hotového projektu a nerad bych narušoval to, co tady vzniká.

A zpívání, myslím vícehlasy, to by tě nelákalo?

O vícehlasech můžeme samozřejmě uvažovat, když to bude pasovat. Já mám hlas položený hodně nízko, tak nevím, jak by to znělo, ale jinak se zpívání nebráním.

Mám poslední otázku, kterou jsem položil i Robertovi jako zakládajícímu členu kapely a teď se teda zeptám i tebe jako služebně nejmladšího. Jak bys viděl možnosti Kazachstánu, kam byste to jako kapela mohli tak říkajíc „dotáhnout“?

Myslím, že bychom se rozhodně mohli otevřít regionu. Není to obvyklá muzika, ale právě to by mohla být naše výhoda.

Rozhovor vedl a zpracoval Jan Goj